Lidi přicházejí a odcházejí...

Po celý život potkáváme mnoho lidí, ať už v práci, na ulici, někde v baru, v nedýchatelnym MHD, v okně naproti v baráku, prostě všude možně. Některý člověk nás může tak zaujmout, že ho chceme ještě potkat, nebo by nám stačil aspoň jeden nesmělý úsměv, abychom věděli že o nás taky ví jako my o něm...
Někdy když jedu v MHD, tak pozoruju lidi, jak se tváří, na co asi myslí, co maj na sobě, s kym tam jsou.. nejvíc se mi líbí, když někdo kouká do blba a usmívá se, to se pak na něj koukám já jak blbec a usmívám se, ale ne škodolibě.. mám radost že ten člověk je v tu chvíli šťastnej (aspoň podle mě).
V práci jsem se mimo jiné pacienty starala o jednu paní. Byla připojená na různé přístroje a nebyla na tom dobře... bylo na ní vidět že se snažila bojovat. Když jsem u ní byla a krmila jí, nebo si s ní povídala (vedla jsem monolog, nemohla pořádně mluvit, trochu šeptala), tak ona kejvala hlavou a usmívala se a pak třeba usnula, tak jsem jí pohladila a odešla. Přirostla mi k srdci.
Před dlouhým volnem jsem se s ní šla rozloučit, že mám volno, tak ať je silná a ať bojuje, že budu na ní myslet. Ona mi popřála štěstí a usmála se! No bylo to hrozně dojemný, nejde to ani popsat.
Ve volnu jsem psala kamarádce jak na tom paní je a ona mi řekla že už neni... tak mě to vzalo.. Když jsem přišla do práce tak jsem se podívala do takový knížky, kde jsem se dočetla že byla jen přeložena. To mě potěšilo! Když si na ní vzpomenu, vidim ten její hezoučkej úsměv.
Jsem ráda, že mám víru, ta mi dodává naději a i sílu...